Šárka Janderková – Vídeň – Rakousko

Díky SVŠE jsem měla možnost zúčastnit se zahraniční pracovní stáže ve Vídni a musím vyzvednout, že to byla opravdu báječná zkušenost. Tři týdny strávené v rakouské metropoli byly nezapomenutelným zážitkem a zároveň jedinečnou příležitostí nahlédnout „pod pokličku“ pojišťovny UNIQA.

Řeknete si, Vídeň je přece co by kamenem dohodil, tam si můžu zajet kdykoli, ale není to úplně pravda. Málokdy se Vám naskytne příležitost objevovat toto velkoměsto opravdu důkladně a i po třech týdnech musíte uznat, že Vídeň je město nekonečných možností a vy jste stejně viděli jen zlomek toho, co vám může nabídnout. Vzhledem k podobnosti kultur, mentality, legislativnímu rámci a koneckonců společným dějinám jsou v Rakousku společnosti řízeny podobným způsobem a mé praxi proto nechyběla ani praktická stránka, neboť pro mě byla opravdovým přínosem z hlediska získaných zkušeností ve firmě.

UNIQA Group je přední pojišťovací společnost činná v řadě evropských zemí včetně ČR, proto můžu svou získanou znalost metodiky a jednotlivých procesů uplatnit i v českém prostředí. Na začátku praxe jsem byla vedoucími pracovníky dotázána, jestli nemám strach z nového a neznámého prostředí, načež jsem všechny ujistila: „Jsem přece v pojišťovně, tak co by se mi tu mohlo stát.“

Ubytovaná jsem po celou dobu praxe byla u postarších manželů, přičemž paní domu byla Češka žijící již řadu let ve Vídni. Užívala jsem si komfortu podkroví, které jsem celé měla jen a jen pro sebe. Tedy pokoj s koupelnou, obývací pokoj s jídelnou a kuchyňkou. Dům se nacházel v klidné okrajové části města a do centra jsem si udělala vždy pěknou projížďku MHDéčkem.Hned první den jsem dostala jako průvodce Číňana, aby mě s Vídní seznámil, ale nakonec se ukázalo, že přes jeho vyčerpávající snahu toho vím nepatrně víc a docela mě pobavilo, že se tu dokážu zorientovat mnohem líp než on sám, který tu už nějaký ten rok žije. No, slečna průvodkyně se nezapře.

Během tří týdnů jsem navštívila celkem tři pracoviště UNIQy, první na Nussdorferstrasse, pobočku v Liesingu a centrálu v mrakodrapu u Dunaje, interně nazývanou „Tower“. Mezi největší zážitky z práce určitě patří účast na setkání manažerů, oběd s mými nadřízenými v Harley&Davidson clubu, účast na odborném semináři, návštěva v centrále Uniqy na oddělení lidských zdrojů a hlavně celodenní pobyt v assessment centru, kde probíhal výběr nových zaměstnanců, kterého jsem se dokonce mohla aktivně v roli porotce zúčastnit. V té chvíli jsem si vděčně vzpomněla na Ing. Přibyla a Ing. Dufka, neboť i díky jejich tréninku v seminářích marketingu by ze mě byl ostřílený kandidát – uchazeč o pozici v Unice – a ubránila bych se všem nepříjemným a záludným otázkám, které porota kladla kandidátům při plnění jednotlivých úkolů orientovaných na odhalení jejich silných a slabých stránek a potenciálních možností rozvoje osobnosti. Uniqa zkrátka nabízí UNIQátní možnosti na každý den a ačkoli nebyly všechny dny takto akční, při práci v kanceláři s týmem zaměstnanců vnějšího servisu nebo při konzultacích s regionálními manažery jsem se dozvěděla spoustu nového o fungování společnosti, jednání s klienty, o jednotlivých produktech, interních pravidlech a firemních procesech.

Po práci jsem vždy honem běžela na U-Bahn, tedy metro, nebo si vybrala nějakou hodně starou Strassenbahn, tedy šalinu, a jela bůhví kam, dokud jsem nenarazila na místo, které se mi líbilo nebo mě něčím zaujalo, kde jsem vystoupila a pořádně to tam prošmejdila. Dostala jsem se kromě centra, které je samozřejmostí, do Donauparku, k Hundertwasserhausu, do Prateru, do ZOO, do muzejní čtvrti a málem i do parlamentu Nevynechala jsem ani okrajové čtvrti – Rosenhuegel, Wilhelminsberg... Protože je Vídeň jako každé velkoměsto plná kontrastů, prošla jsem při jejím ochutnávání několika stupni – od polévky v sáčku přes pizzu v italské restauraci k dortíčku ve Starbucks nevyjímaje firemní business snídani v zámeckém hotelu až po nejdražší piňacoladu, jakou jsem kdy pila, ve Skybaru u Stephansdomu.

Co jsem si tedy z Vídně přivezla? Kromě neskutečného množství zažitků a nově nabytých vědomostí jsem s sebou nazpět táhla pořádně těžké zavazadlo. Podlehla jsem totiž své vášni a pokaždé, když jsem objevila nějaké knihkupectví, musela jsem zhřešit. Z Vídně se ale taky vrátila nová, sebejistá Šárka s vědomím, že se ve světě neztratí, a také poučená, že „líná huba – holé neštěstí“, tedy kdo chce něco mít, musí si o to taky umět říct a nesmí se bát prodat, co ví, zná a dokáže.

Chtěla bych poděkovat všem, kteří se přičinili o to, abych mohla vycestovat za hranice všedních dnů. Jmenovitě paní doktorce Nielsen, panu prorektoru Štohlovi a také rakouským partnerům v Unice, bez jejichž vstřícnosti a ochoty by nebyla moje stáž možná, a kteří se ke mně po celou dobu chovali jako ke vzácnému hostovi.

Co dodat na závěr? Snad jen objasnit všem zvědavcům, jaká je tedy ta Vídeň: kulatá, hranatá, osmiproudá, strakatá, multi-kulti, aristokratická i obyčejně neobyčejná, moderní i plná zeleně, roztančená Opernballem, zářící reklamami, semafory i rozsvícenými okny zšeřelých domů, zvonící šalinami, vonící gyrosem a čerstvým pečivem, rozmazaně viděná z okénka metra, neustále někam pádící i klidně a majestátně vyčkávající na svém místě.

Vídeň je za odměnu!
A abych nezapomněla: I´m loving it (slogan McDonald´s)

 Fotky