Lena Dvořáková – Vídeň – Rakousko

Stáž ve Vídni aneb skvělá zkušenost

Letošní prázdniny byly malinko hektické, ale 3 týdny v červenci byly dlouho dopředu rezervovány pro metropoli našich sousedů – Vídeň. S „lasičkou“ (Wiesel – tak se jmenuje vlak spojující Znojmo a Vídeň) jsem 11. července odjela plná očekávání i nervozity. Na nádraží mě čekala moje velmi milá hostitelka, která mě nechala kralovat celému podkroví. V pondělí ráno jsem vyrazila U-Bahnem poprvé do práce. Po menším hledání jsem úspěšně našla jak budovu UNIQA, tak i pana ředitele, který mi pověděl, co bude náplní mé praxe.

Za 3 týdny jsem měla možnost sledovat dění na třech různých pracovištích UNIQy – nejprve na Nußdorferstrasse, poté na pobočce v Liesingu a jeden den byl pro mě připraven program v centrále UNIQA v tzv. UNIQA Tower, kde jsem dozvěděla o činnosti personálního oddělení – jak probíhá výběr nových pracovníků, jak funguje Assesment Centre, jak se mohou zaměstnanci účastnit výměnných pobytů v zahraničí apod. Za dobu svého pobytu jsem se několikrát účastnila školení nově přijatých zaměstnanců či sezení manažerů se zaměstnanci o tom, jak komunikovat s klientem, jak zjistit jeho potřeby, jak nabízet produkty. Tato školení mi občas připomněla hodiny marketingu. Z toho všeho, co jsem měla možnost shlédnout, mně v paměti nejvíce utkvěla práce vedoucích pracovníků se svými podřízenými. Nebylo to pouze o nařizování a kontrole, ale zejména o motivaci, povzbuzení a pomoci. Dvakrát tolik to platilo u nových pracovníků, kterým se jejich nadřízený snažil poradit, pomoct a povzbudit je k jejich činnosti.

Já, která nesnáším tropická vedra, jsem Vídeň zažila v době, kdy byla nejteplejším městem Evropy, což zapříčilo, že jsem někdy po práci byla ráda, že jsem doma, dám si studenou sprchu a nic už dělat nebudu. Ale takových dnů bylo každopádně méně než těch, kdy jsem vyrážela vstříc ulicím Vídně. Mé první kroky směřovaly, jak jinak, k Hofburgu do Španělské jezdecké školy (koňák se prostě nezapře :-D). Místní hřebci byli ovšem zrovna na dovolené na pastvinách, takže jsem neodolala absolvovat alespoň prohlídku stájí a byla jsem tam jak Alenka v Říši divů. Dalším mým cílem byl samozřejmě obchod s jezdeckými potřebami, odkud jsem koníkům dovezla alespoň pamlsky. No a kam dál? Na Stephansplatz, na tržiště, do obchůdků, do parků, do ZOO, na bleší trh, na zmrzlinu, do pekárny, na Rathausplatz, kde byla spousta stánků z různých zemí se spoustou dobrot – Spare Ribs, banánové pivo, vafle, americké hamburgery, mexické tortily, thajské nudle, ovocná bowle, víno a kdovícoještě a k tomu obrovské plátno na radnici, kde byly promítány filmy.

Ze začátku jsem byla trochu zoufalá, že té „rakouštině“ moc nerozumím, ale když na vás všichni mluví jen cizí řečí a slyšíte to všude, za chvíli už i vy začnete trochu uvažovat v němčině, začne se vám o ní občas i zdát a ke konci už máte ten dobrý pocit a radost, že jste to zvládli, že jim rozumíte a že se ve světě neztratíte.

Je docela škoda, že této nabídky využívá tak málo studentů, když jim škola nabízí možnost strávit 3 týdny v zahraničí. Málokomu se naskytne takováto možnost znovu v budoucnu.

Jsem moc ráda a vděčná, že jsem dostala tuto možnost a tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří mi mou velkou zkušenost umožnili.

Das war super toll!

Fotky