Dohnalová Lucie – Vídeň – Rakousko

Vídeň. Poprvé, jedu někam úplně sama. Poprvé budu sama tři týdny mimo domov svých nejbližších. Poprvé budu úplně sama v cizí zemi. Poprvé se budu muset spolehnout jen sama na sebe. Poprvé mám opravdový strach a pochyby – ani ne tak o sebe, jako o to, že znemožním naší školu. A tehdy jsem si poprvé pořádně vynadala, že se tak moc podceňuji.

Vídeň – město Mozarta, opery a umění, někdejší sídlo císařů. Město, kde se snoubí impozantní architektura staveb z devatenáctého století s architekturou moderní.

Vídeň tvoří celkem 23 částí (německy – Bezirk), které mají kromě označení číslem i jména. Tyto „Bezirky“ jsou číslovány ve spirále od středu proti směru hodinových ručiček (Bezirk 1 se nachází v úplném centru Vídně, naopak třeba Bezirk 20 či 21 najdete na jejím okraji).

Na nádraží v Meidlingu, na mě – a mé dvě opravdu mega tašky, čekala moje paní ,,bytná“ s manželem. Je to bývalá učitelka, velmi sympatická a skvělá žena. Všechno mi vysvětlila, ukázala cestu k autobusu a k U-Bahn (k metru).

Mým útočištěm se na tři týdny stalo podkroví jejich pohádkového domečku v 23. Bezirku. Neuvěřitelně tiché a krásné místo.

Během stáže jsem navštívila tři pobočky pojišťovny UNIQA. Pobočku na 23. Bezirku, kde jsem byla skoro 2 týdny, hlavní centrálu na Untere Donaustrasse a poslední týden jsem byla na Nussdorferstrasse. Také jsem se zúčastnila výběrového řízení a následného školení nových zaměstnanců ve Stockerau.

Po dvou týdnech pozorování jsem se v posledním týdnu lidově řečeno otrkala a podařilo se mi zapadnout do kolektivu. Asi nejvíce je pobavilo, když jsem na jejich „seznamku“ – já pohotová bytost – nabídla svoji mamku a jako bonus ještě babičku. To se smáli úplně všichni no a možná se smějí ještě teď.

Díky neuvěřitelné pohostinnosti mojí skvělé paní bytné za mnou mohl přijet můj přítel. Oba máme rádi zvířata, a tak jsme ve vídeňské ZOO strávili neuvěřitelných osm hodin. Pak jsme se courali po historické části města, kde na nás dýchala nádherná a dokonalá architektura.

Další víkend pak přijela mamka s tetou a sestrou. Teta je opravdu akční a rozhodla se, že Vídeň oběhne za dva dny. Já jsem tomu nevěřila, ale opravdu jsme to stihly. Asi nejvíc nás dostal Schönbrunn – ty zahrady a fontány – prostě nádhera. V Prateru jsme si vyzkoušeli atrakci, po které jsme byly mokré, ale v tom teplu nám to nevadilo, a z kola byl nádherný výhled po městě. Radnice – tam jsme měly štěstí, protože se chystal koncert a my jsme se dostaly na generálku. Ještě teď mám z těch bubnů husí kůži. A nejvíc líto mi bylo prodavaček na „Mariahilferstrasse“ – jsou tam opravdu otrokyně.

Velmi jsem přehodnotila mínění o Rakušanech. Jsou to velice milí a pohostinní lidé, jen co do vás v metru strčí, hned se omlouvají. Co mi ale za ně opravdu vadilo, byla turecká menšina. Strašně se tam roztahují, mají tam své obchody, stavějí mešity a odmítají mluvit německy, že mají svojí kulturu.

Se slzami v očích jsem naposledy objala svoji skvělou hostitelku. Naposledy jsem se ohlédla za jejich domečkem. Naposledy jsem minula atypický panelák, kde za každým balkonem rostou stromy. Naposledy jsem se svezla U-Bahnem a na eskalátoru. A naposledy jsem řekla

AUF WIEDERSEHEN!

Moc děkuji SVŠE za možnost se této stáže zúčastnit.